Štěpán seděl v čekárně nemocnice.

Štěpán sat in the hospital waiting room.

Bylo jaro a vonělo květinami.

It was spring, and the air was fragrant with flowers.

Venku zpívali ptáci, ale Štěpán je neslyšel.

Outside, the birds were singing, but Štěpán didn't hear them.

V mysli měl jedinou otázku: co se stalo v laboratoři?

He had only one question on his mind: what happened in the laboratory?

Laboratoř byla tajná.

The lab was secret.

Skryta pod zemí, plná moderních přístrojů a vědeckého vybavení.

Hidden underground, it was full of modern instruments and scientific equipment.

Ale něco se pokazilo.

But something went wrong.

Nikdo nevěděl co.

No one knew what.

Všichni pohledem obvinili Štěpána.

Everyone’s gaze accused Štěpán.

Ale on nevěřil, že za to může.

But he didn't believe he was responsible.

Vedle něj seděla Jitka, jeho kolegyně.

Next to him sat Jitka, his colleague.

Pragmatická a vždy připravená.

Pragmatic and always prepared.

Četla si zprávu na mobilu, ale Štěpán cítil, že ví víc.

She was reading a message on her phone, but Štěpán felt she knew more.

Možná znala pravdu.

Maybe she knew the truth.

„Jitko,“ řekl Štěpán tichým hlasem, zatímco se díval na bílé dlaždice podlahy, „můžeš mi něco říct o tom, co se skutečně stalo?"

"Jitko," Štěpán said softly, while looking at the white tiles on the floor, "can you tell me something about what really happened?"

Jitka zavřela mobil a podívala se na něj.

Jitka closed her phone and looked at him.

„Mám určité podezření,“ začala pomalu.

"I have certain suspicions," she began slowly.

V místnosti bylo ticho, slyšeli jen tikání hodin.

The room was silent, only the ticking of the clock could be heard.

„Musíme zjistit, kdo je odpovědný,“ pokračovala, „ale nevím, jestli mi budeš věřit."

"We need to find out who is responsible," she continued, "but I don't know if you'll believe me."

Štěpán se zamyslel.

Štěpán pondered.

Věděl, že někdy býval nedůvěřivý.

He knew he had sometimes been distrustful.

Ale potřeboval její pomoc, musel se naučit spolupracovat.

But he needed her help, he had to learn to cooperate.

„Věřím ti,“ odpověděl rozhodně.

"I trust you," he replied firmly.

„Musíme spolupracovat."

"We have to work together."

Jitka se jemně usmála.

Jitka smiled gently.

„Dobře.

"Alright.

Myslím, že někdo z týmu neměl správný přístup k vybavení.

I think someone from the team didn’t have the right access to the equipment.

Mám důkazy."

I have evidence."

Tento kousek informace byl pro Štěpána zásadní.

This piece of information was crucial for Štěpán.

S Jitčinou pomocí našli důkaz, že za incident byl zodpovědný někdo jiný.

With Jitka’s help, they found proof that someone else was responsible for the incident.

Článek dat vzal Štěpán k vedení.

Štěpán took the data to management.

Board byl přesvědčen.

The board was convinced.

Štěpánovo jméno bylo očištěno.

Štěpán’s name was cleared.

A co je důležitější, šlo o vítězné zjištění pro celý jeho tým.

And more importantly, it was a victorious discovery for his entire team.

Naučil se důvěřovat Jitce a ona jeho.

He learned to trust Jitka and she learned to trust him.

Společně vyšli z nemocnice.

Together, they walked out of the hospital.

Slunce svítilo.

The sun was shining.

Ptáci stále zpívali, tentokrát je oba slyšeli.

The birds were still singing, and this time, they both heard them.

Spring byl znovu krásný a Štěpán zjistil, že síla je v jednotě, ne ve strachu.

Spring was beautiful once again, and Štěpán realized that strength lies in unity, not in fear.

Přátelství s Jitkou bylo teď silnější než kdy dřív.

His friendship with Jitka was now stronger than ever before.