V srdci Prahy, na rohu staré ulice, se nacházelo malé policejní oddělení.

In the heart of Praha, on the corner of an old street, there was a small police station.

Bylo brzké zimní ráno na Nový rok, a vzduch venku kousal do tváří.

It was an early winter morning on New Year's Day, and the air outside bit at their cheeks.

Nahoře na stolech, ve vnitř inkoupení místnosti, byly stohy papírů.

On the tables inside the cramped room were stacks of papers.

Telefon zvonil a lidé procházeli sem a tam.

The phone rang, and people wandered back and forth.

Lucie a Vojtěch stáli zkřehlí, sčítající odvahu, zatímco čekali na svou řadu.

Lucie and Vojtěch stood frozen, gathering courage as they waited for their turn.

Lucie, klidná a vždy připravená pomoci, poklepala zlehka Vojtěcha na rameno.

Lucie, calm and always ready to help, lightly tapped Vojtěch on the shoulder.

„Vydrž, to zvládneme,“ povzbudila ho tiše.

"Hang in there, we can do this," she encouraged him quietly.

Vojtěch, pečlivý kurátor muzea, měl stále zaťaté ruce.

Vojtěch, a meticulous museum curator, still had his fists clenched.

Zadržel dech a přehlédl nástěnky plné plakátů a ledabyle připíchnutých hlášení.

He held his breath and glanced over the bulletin boards full of posters and haphazardly pinned reports.

Konečně, po něčem, co se zdálo jako věčnost, byli uvedeni ke stolu policejního důstojníka Pavla.

Finally, after what seemed like an eternity, they were shown to the desk of police officer Pavel.

Pavel vypadal unaveně a měl všechno, jen ne čas.

Pavel looked tired and had everything but time.

„Co pro vás mohu udělat?

"What can I do for you?"

“ zeptal se, aniž by zvedl oči.

he asked without lifting his eyes.

Vojtěch začal nervózně: „Byli jsme okradeni.

Vojtěch started nervously, "We were robbed.

V muzeu.

At the museum.

Ukradli nám vzácný exponát.

A rare exhibit was stolen from us."

“ Jeho hlas se chvěl.

His voice trembled.

Vojtěch doufal, že ho Pavel okamžitě vezme vážně, ale důstojník si jen povzdychl a zamumlal, „Další zlodějina.

Vojtěch hoped that Pavel would take him seriously immediately, but the officer just sighed and muttered, "Another theft."

”Lucie si všimla, že Vojtěch ztrácí odvahu.

Lucie noticed that Vojtěch was losing his nerve.

„Je to mimořádně důležitý artefakt,“ vstoupila do hovoru s jistotou.

"It is an exceptionally important artifact," she interjected with confidence.

„Je to část naší národní historie.

"It's part of our national history."

“Pavel se téměř nezvedl z křesla, ale něco v její tónu ho přimělo pozvednout pohled.

Pavel almost didn't rise from his chair, but something in her tone made him look up.

Pohlédl přes hory spisů na stole na dvojici a uviděl v očích Vojtěcha opravdový strach a důležitost situace.

He glanced over the mountains of files on the table at the pair and saw real fear and the seriousness of the situation in Vojtěch's eyes.

„O jaký exponát se jedná?

"What exhibit is it?"

“ zeptal se nyní s větším zájmem.

he asked now with more interest.

„Je to Karlův žezlo z období lucemburské dynastie,“ řekl Vojtěch, nyní o něco sebevědoměji.

"It's Karel's scepter from the lucemburská dynasty period," said Vojtěch, now somewhat more confidently.

„Bez něj nemůžeme otevřít velkou výstavu.

"Without it, we can't open the major exhibition."

“Pavel postavil hrnek kávy na stůl s rázností a jeho oči se zaměřily na Vojtěcha.

Pavel placed his coffee mug on the table decisively, and his eyes focused on Vojtěch.

Už nebyl lhostejný.

He was no longer indifferent.

„To je skutečně vážná krádež,“ řekl a otevřel notebook.

"This is indeed a serious theft," he said and opened his notebook.

„Podám zprávu a zahájím vyšetřování okamžitě.

"I'll file a report and start an investigation immediately."

“Vojtěch uvolni sevření svých rukou.

Vojtěch loosened his grip.

Cítil pocit úlevy a zároveň drobnou jiskru hrdosti.

He felt a sense of relief and at the same time a small spark of pride.

Poprvé cítil, že jeho slova opravdu něco znamenají.

For the first time, he felt that his words really meant something.

Z toho dne odešli s Lucií z policejní stanice s pocitem naděje mezi zimním chladným vzduchem Prahy.

From that day, he and Lucie left the police station with a sense of hope in the wintery cold air of Praha.

A zatímco sníh jemně pokrýval starověké dlažební kostky, Vojtěch věděl, že i jeho hlas má v tichu zimního rána váhu.

And while snow gently covered the ancient cobblestones, Vojtěch knew that even his voice carried weight in the silence of the winter morning.